Člověk jde na PůlMaraton s myšlenkou, že když uběhne 10km, 21 km nebude problém. Je to přecijen:

Dvakrát to, co běhám. Dvakrát ta „víceméně pohoda“. No, není… 😀

Jak probíhala příprava? Jak probíhal samotný závod? To vše a ještě víc najdete uvnitř tohoto příspěvku!

Takže pokud se extrémně nudíte, nemáte co na práci a chce se vám číst pár nesmyslů, jen do toho 🙂

Proč to vůbec běžet?

Jak jistě nikdo z potenciálních čtenářů tohoto miniblogu neví, na základce jsem chodil na sportovku – gymnastika, běžkování, běhání, kolo. Na gymplu jsme hráli jen fot/flor-bal a shyby dělali jednou za čtvrt roku. Sport chybí 🙂 Proto se rád chytám jakékoli šance tady v Brně někam vyběhnout.

Ať už napíše někdo na FB nástěnku Běhání na Purkyňkách či se děje super závod Běh na 53 [youtube klip], Gigatlon, možná budoucí Radegast Beskydský Šerpa, prostě moc neváhám a snažím se zúčastnit. Půlmaratonu jsem se však asi 4 roky „bál“. Důvod? Vzdálenost to nebude, zvažoval jsem i (42 km) Pražský maraton (teď už ne :-D). Bylo mi „líto“ 400,- kč startovného.

Tento rok jsem však vyplnil přihlášku, snažil se překecat pár lidí (nikdo do toho se mnou nešel…) a prachy odeslal.

Je na čase trénovat. Za měsíc běžím!

Příprava na PůlMaraton

Za cíl jsem si dal splnění třech předsevzetí:

Píšu na Běhání na Purkyňkách a ukořisťuji nějaké lidi. Samotnému se mi moc nechce. Přecijen jsem snad půl roku sám neběhal.

Mylně se domnívám, že to bude bohatě stačit 🙂

Samotný běh

Z Purkyní doběhnu na Svoboďák = lehká rocvička. Na místě startu mrtě lidu. To člověka (ne)překvapí. Odevzdávám věci do šatny, potkávám kámoše před budovou, koukám po stáncích, zapínám hudbu do sluchátek a koukám, že se lidi chystají do startovních pozic. Připojuji se.

Pif! Se všema to cuklo, hlasatel se nás snaží uklidnit, že to byl jen klidný výstřel. Snažím se uklidnit adrenalin 🙂

Pif! Že by? Ne… Opět cvičný. Hlasatel nám hlásí, že bude ještě jeden a o minutu později se začne běžet. Připravuji si Locus na záznam trasy.

Pif! Všichni jsou klidní. Klidní… Koukáme dopředu, dav se hýbe, hlasatel oznamuje, že začal závod. „WTF???“ 🙂

1-5. kilometr

Všichni začali běžet tak nějak pomalu. Rozeběhnu se tedy a předbíhám po desítkách. Během několika minut jsme ze Svoboďáku na Nových Sadech a já předběhl minimálně 100-150 lidí. „Super, to půjde“ ~ stále se mě drží optimismus. Za Alzou odbočujeme směr Poříčí a já začínám cítit nohy. Držím se krásné běžkyně s copem chvíli vlevo, chvíli vpravo. Později s copem daleké metry předemnou.

Okolo 4. kilometru vbíháme na Favál. Je tam stadion! A na něm první občerstvovací stanice. Pro jistotu si dám kelímek vody. Bohužel se nedá pít za běhu. Zatím si držím tempo, pokračujem.

6-10. kilometr

Vyběhli jsme z výstaviště na ulici Hlinky a následuje dlouhá rovina. Dlouhá….. rovina. Na jejím konci zabočujem z kopečka doprava před hlavní vchod do BVV, kde následuje 2. občerstvení. „Oh my god. Něco k pití. Pomeranč!“ Pokračuji dále, Poříčí. Tady už jsem dnes běžel. Tady sedí ti týpci, co si přinesli na chodník židle, stoleček, jednohubky a při pozorování nás běžců se tam ládují pivem. Nenávistně se na ně usmívám a běžím dále.

9. kilometr – opět Alza = mírné klesání. „Huráá!“. Po chvíle však Nové Sady = mírné stoupání „Ah……“. Vbíhám na Náměstí svobody. Člověk musí vypadat trochu jako hrdina před lidma, mírně tedy zrychluji. I tak mě však konstantně někdo v pravidelných intervalech předbíhá. Na startu se otáčím, na 3. občerstvovacím stanovišti se zastavuji, beru 3 stroužky pomeranče, piji 2 kelímky vody a běžím dál. Polovina za mnou.

11-18. kilometr

„Co mi to vlastně hraje ve sluchátkách?“ Nedaří se mi moc vnímat prostředí. Prostě jen běžím, jsem předbíhán, běžím, jsem předbíhán a nohy bolí stále více. Zkouším zrychlit, jde to. Na pár vteřin. Poté žádné zadýchání, žádná bolest, prostě nohy zpomalují. Nemají sílu. Necítím stehna. Začínám cítit pravé lýtko. A boky. Ach ty boky. „Na bocích je něco, co může bolet?“

Při představě, že jsem právě minul poslední osvěžovací stanoviště, mou jedinou radost po takové vzdálenosti, mi je špatně. Stále netuším, co mi hraje v uších.

19-21. kilometr

3 kilometry do konce. 3 kilometry do konce! To musím dát, i kdybych měl odpadnout. Takovou krizi jsem v životě nezažil. Potřeboval jsem přestat běžet. Prostě jen jít. Mnoho lidí předemnou podobnou věc udělalo (i když mě před několika minutami předběhli). Vytrval jsem. Nové sady = terén stoupá. Mám pocit, že se pohybuji pomaleji, než kdybych šel chůzí. Ostatní kolem mě zrychlují. Kde na to berou síly O.O (Až poté mě napadlo, že to jsou ti, co dobíhali 10 km… Za běhu mě to však netrklo a bylo to dost depresivní).

Vbíhám na Náměstí Svobody. Lidé fandí už i mně. Nejspíš vidí odlesky zkrystalizované soli na mé tváři, bílý povlak okolo rtů, prosáklé tepláky a triko, mé super boty s podezřele velkými větracími otvory po stranách. Zrychluji.

Posledních 150 metrů nasazuji nejrychlejí tempo, kterého jsem v tu chvíli schopen. Možná by mě už tedy nepřeběhl každý důchodce. Píp, Píp, Píp běžci předemnou. 50.. 20.. 5 metrů… Píp.

Finish

Motá se mi svět. Slyším lidi? Hraje stále hudba? Je vůbec možné se takhle cítit po blbých 21 kilometrech??? Někdo na mě gestikuluje, že si mám sundat čipešek z boty. Po několika minutách se k tomu opravdu odhodlávám. Mezitím stojím v řadě na osvěžení v cíli.

Čip odevzdávám , beru kelímek s energetickým nápojem neznámé značky. Druhý. Třetí. Vedle ještě jeden s vodou. Někdo mi podává půl banánu. Beru 2. Poté další kelímek a přivlastňuju si další 2 půlky banánu. Mezitím žvýkám pomerančové stroužky, jako kdyby to bylo mé poslední jídlo v životě. Sličná slečna mi podává tašku, do ní dává jablko (přidávám asi 4 a další 4 půlky banánu) a bagetu. Jdu si stoupnout k našemu černému vibrátoru.

V průběhu půlhodiny jsem snědl asi 3 pomeranče, okolo 6 celých banánů (další 4 si dal do tašky), pár jablek, bagetu a vypil asi 10 kelímku energetického nápoje neznámé značky. Jdu si pro batoh, čekám na vyhlášení.

Tombola se trochu táhla, ale nic zajímavého. Přeji těm, co dostali foťák, jízdu super autem, 32″ LCD televizi a žehličku.

Výsledky

Předsevzetí splněna!

A jak jsem na tom s výsledky číselně?

Čas doběhu vítěze: 1:09:31
Čas mého doběhu: 1:42:11

Absolutní pořadí: 302 / 1192
Moje kategorie – Muži 18-34 let: 202 / 667

Locus Pro mi zaznamenal trasu na Endomondu s daty:

Vzdálenost: 20,77 km
Čas: 1:42:13
Průměrná rychlost: 12,2 km/h

Co jsem si z toho vzal a budoucnost

Vždy jsem byl proti energeťákům, energy pastám, super obuvy, super oblečení, aerodynamice, až moc přesné stravě a dalších těm „já jsem sportovec a tak musím plnit to a to a to“ věcem…

Můj názor byl vždy čistě „I ti, kteří nedodržují sportovní stravu a nemají super ohoz, můžou zvítězit„. Mno, možná to platí na 100m, 1000m, 10km trati, ale na 20km trati to asi už nějakou přípravu chce…

Pokud se tedy půlmaratonu ještě někdy zúčastním, minimálně měsíc před samotným startem pro to opravdu začnu něco dělat. Jak vidíte, není optimální sedět půl roku na prdeli, semtam se proběhnout s kamarády a hurá na 20km závod 😀 To prostě člověka, tak jak mě, odstřelí 😀

Doporučuji však každému si to vyzkoušet. Úžasná zkušenost 😉